Havarijní instalatérská služba není záviděníhodná práce

Instalatérům se lidé za socialismu i vysmívali. Mohli jste si toho povšimnout například ve filmu z roku 1974 s názvem „Hodíme se k sobě, miláčku?“, kde Vladimír Menšík ztvárnil osobu veskrze legrační, a navíc pochybných morálních kvalit. Tehdy byl instalatér vnímán spíše jako někdo podřadný, kdo se pouze vyučil, a kdo základní školu prolezl s průměrným až podprůměrným prospěchem. Instalatér se tehdy zkrátka nevyrovnal studentům ekonomických a průmyslových škol či gymnázií. Jenže od té doby uplynulo pětatřicet let a povaha profese instalatéra doznala mnoha změn.

V první řadě jsou to odborníci, kteří se musí vyznat v moderních systémech veškerých rozvodů vody, topení a plynu. To také vyžaduje značné odborné nároky a možná i proto se o tento obor mezi studenty či učni ztrácí zájem, protože je poměrně obsahově náročný, i když je všeobecně známo, že instalatér se bez problémů uživí v podstatě všude.

Být instalatérem je ale nezáviděníhodné i ze dvou dalších důvodů. Za prvé jde o práci mnohdy fyzicky náročnou, doprovázenou nečistotami a zápachem, například při havarijních situacích zanesené kanalizace a odpadů a za druhé instalatéři udržují havarijní pohotovost 24 hodin denně, a to celoročně. Práci v noci ve ztížených podmínkách, ve spojení se zápachem kanalizace, to opravdu není pro každého, a toho bychom si také měli být vědomi a této práce si vážit. Kdyby se totiž stalo, že by se naráz všichni instalatéři z celé planety domluvili a stávkovali, poznali bychom to na vlastní kůži doslova všichni.

Až budete volat třeba o Štědrý den o půlnoci a oznamovat havarijní službě v Ostravě, že vám neodtéká záchod, a že se vám ucpal odpad pod vanou a nemůžete se ani kvůli tomu osprchovat, uvědomte si, že jde o minimálně stejně náročný zásah, jako při výjezdu složek Integrovaného záchranného sboru.