Automobil jsem si vždycky přála, ale bohužel jsem měla takovou smůlu, že se mi stále nedařilo udělat řidičské oprávnění. Řidičák jsem si moc přála, ale měla jsem opravdu velikou smůlu. Možná to taky bylo tím, že při zkouškách jsem vždycky pokaždé byla ve stresu, a tak mi maminka řekla, ať se na to vykašlu, že mě zatím může vozit můj starší bratr anebo maminka nebo tatínek. Nakonec jsem si také samozřejmě našla partnera, který také měl auto.
Byla jsem ráda, že partner má auto, protože si vzpomínám, jak ještě tehdy bratr neměl vůbec automobil a jeho partnerka také ne. Jeho partnerce bylo teprve osmnáct a bratr byl šestadvacetiletý mladík, ani jeden neměli řidičské oprávnění, proto bratr si říkal, že si prvně našetří na automobil a potom si udělá řidičské oprávnění. Že prý, kdyby měl dříve automobil než řidičák, že prý by ho lákalo řídit a že tohle by si nechtěl risknout, tak udělal dobře. A bratr řekl, že takovou dobu bez řidičáku a bez auta je opravdu hrozné, protože bratr už uměl řídit. Oni se svými kamarády občas jezdili na nějaké okruhy a on říkal, že se úplně těší, až bude moct řídit.
Takže on už ví, jaké to je, když je automobil, je to opravdu hodně složité a náročné, když není automobil, a to hlavně pro ty lidi, kteří třeba jsou skoro nemohoucí, špatně chodí anebo třeba bydlí daleko od města a nebo daleko od lékaře, tak je vždycky nejlepší, když máte automobil, kam si vždycky pohodlně a jednoduše zajedete, a to opravdu kdykoliv. Kolikrát se mi třeba také stalo, že jsem potřebovala jet k lékaři. Čekala jsem na autobus, a nakonec měl třeba i hodinu zpoždění anebo i déle, takže jsem vždycky třeba přišla k lékaři pozdě, který mě už opravdu nikdy nevzdal. Musela jsem se předobjednávat, nejhorší je, když se vám tohle stane třeba dvakrát po sobě a autobus vůbec nejede. Někdy mi to přijde, že je to jako naschvál.
